VIE - FRA - VIE | Fly Niki | 3.července 2007

aneb Na palubě Niki s Nikim

Je tomu už skoro rok, co jsem se naposledy vznesl k oblakům v nějakém tom větším éru. A protože to je pro mě událost, kterou si vždy náramně užívám, dovolil jsem si sepsat takovou malou zprávu, v moderní řeči report. Zkusím se vyhnout zdlouhavým řečím kolem příprav a podobně a rovnou vás hodím po hlavě do vody...

Cestou k odletovéu gatu jsem procházel dlouhou prosklenou chodbou, odkud byl překrásný výhled na letadla stojící u chobotů. Nejkrásnějším kouskem byl jak jinak Airbus 340 reg. OE-LAL, který nosil okouzlující livery, tj. nápis Wiener Philharmoniker a tomu odpovídjící malůvky v podobě hudebních nástrojů (pár neděl poté byl tohoto nátěru zbaven a přelétnut ke švýcarskému Swissu). Další mašinou byl Airbus 321 reg. OE-LBA rovněž společnosti Austrian Arrows. Ještě tu stál Airbus 320 Qatar Airways a několik Boeingů 737 Lauda Air, ale ti už nebyli tak lichotivě postaveni, tudíž jsem je nefotil. Po bezpečnostní prohlídce jsem chvíli čekal na zavolání do gatu, odkud nás odvezl autobus k našemu letadlu. Byl jím Airbus 320 společnosti NIKI s registrací OE-LEA. Nastupoval jsem zadními dveřmi jako poslední a vše si důkladně fotil. Po usazení na místo několikrát prošly stewardky a rozdaly denní tisk a magazíny. Během tohoto aktu jsem jen tak koutkem oka zaregistroval červenou čapku pohybující se kolem vstupních dveří do kokpitu a po vzpřímení se jsem se nestačil divit - kapitán dnešního letu do Frankfurtu nebyl nikdo jiný než legendární závodník a majitel společnosti Niki Lauda... Ono je známou skutečností, že tento veselý chlapík pilotuje svá letadla, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že poletí zrovna se mnou. Bezpečnostní instruktáž nebyla předváděna stewardkami, ale byla v podobě velice pěkné animace promítána na LCD obrazovkách. To jsme už ale taxovali na vzletové místo a během pár chvil se už hnali po runwayi. Během vzletu jsem si ještě stihl všimnout stojícího Antonovu 22 ukrajinského Antonov Design Bureau reg. UR-09307... Ano, nadával jsem jako dlaždič, neboť jsem jej nestihl vyfotit :-(. Let trval plus mínus rovnou hodinu, během letu byly promítány informace o výšce, rychlosti, vzdálenosti a času k cíli a v druhé fázi letu i filmy s Mr.Beanem. Další známou skutečností je, že NIKI ačkoli low-cost, nabízí na palubě servis jako klasičtí dopravci, o čemž jsem se v podobě vynikajícího sendviče a Coly mohl přesvědčit. Pomalu už sestupujeme skrze výraznou oblačnost a po průletu mraků vypadáváme v poměrně nepěkném počasí nad Frankfurtem. Sedáme na pravou paralelní dráhu. Následně poměrně dlouho taxujeme na své stání a máme možnost si pěkně prohlédnout ohromné frankfurtské letiště včetně pojíždějícího Boeingu 747 singapurských aeroliní reg. 9V-SPL. Stavíme vedle Boeingu 737 polského LOTu a naproti nám stojí Boeing 757 tureckých Eritrean Airlines. Před opuštěním letadla se jen tak mimochodem ptám jedné ze stewardek, zda-li by bylo možné navštívit kokpit a pozdravit se s panem Laudou. Samozřejmě, že to bylo možné. Naneštěstí jsem musel pospíchat na shuttle bus k terminálu, a tak jsem si jen podal s Nikim ruku, nacvakal narychlo pár snímků, poděkoval a pelášil na autobus, který okamžitě vyrazil směr Terminál 2.

Ták a nastal čas na hledání nějakého spotplacu. A to byl trošku problém, neb je tohle letiště opravdový gigant a já jsem absolutně teoreticky nevybaven, ale mám poměrně velké množství času, a tak sedám na bus a přejíždím k Terminálu 1, odkud se pěšky vydávám podél AirportRingu. AirportRing je naprosto úchvatné stavení, no spíše úchvatná zeď, která je asi tak 25 metrů vysoká, několik metrů tlustá, neprůhledná a lemuje letiště až v neuvěřitelné délce. Procházka kolem tohoto stavitelského skvostu je sice moc fajn, ale po hodině intenzivní chůze a konce zdi v nedohlednu se vzdávám a opět se hodinku vracím zpět k T1. Ale jak si tak kráčím nazpět, do oka mi padají pěkné, patrové garáže. Neváhám a po nejbližším schodišti se šplhám až do nejvyššího patra. To je výhled panečku. Výhled jako z vídeňských garáží, jen s tím rozdílem, že zde jeřáby suplují polorozbořené stavby a "okna" jsou přetažena tlustým pletivem s mikroskopickými oky. Alespoň jsem si pěkně z horního pohledu nafotil Airbus 319 ruského dopravce S7 (Siberia) registrace VP-BTV, Boeing 737 německé Lufthansy D-ABIX, Airbus 330-300 rovněž Lufthansy D-AIKC, Airbus 340-300 opět Lufthansy a Airbus 340-300 společnosti Air Namibia, což bylo velice příjemné oživení stejně tak jako Airbus 330-200 Qatar Airways. Když už mám nafoceno vše, co se odsud nafotit dá, pomalu tyto garáže opouštím. Při odchodu si ještě za sebou všímám nad vstupnými dveřmi a vraty nápisu: "Nur Lufthansa personalen", netřeba překládat, a proto raději přidávám do kroku. Vypadá to, že tuto část letiště celou "okupuje" LH, poněvadž po chvilce procházím kolem svislé ocasní plochy, u které se nachází vstupní brána do areálu letiště pro zaměstnance Lufthansy. Hledám ještě další místa, ale začíná masivně pršet, a proto se vydávám zpět do terminálu, kde se pohodlně usazuji a kochám se pohledem na obrovské množství lidí, kteří zde čekají na své blízké, střetávají se tu se svými rodinami nebo stejně jako já, čekají na svůj let...

Pomalu, ale jistě se blíží čas boardingu. Proto se zvedám a vlažným krokem se řadím do několik desítek metrů dlouhé řady lidí, čekajících na bezpečnostní kontrolu. Oproti očekávání tato fronta mizí nadmíru rychle a během pár chvil již čekám před gatem. Stejně jako při příletu, i nyní nastupujeme do autobusu. Přijíždíme k mašině s registrací OE-LEX, což je tuze milé zjištění. Svým bystrým očkem si všímám, že tento let je znatelně méně obsazen, než let z Vídně, kdy bylo v letadle jen jediné volné místo (překvapivě hned to vedle mě), kdežto nyní bylo volných míst mnohem víc (odhadem dvacet). Předvzletové procedury byly stejné jako ráno. To jsme již pojížděli a opět jsme měli možnost si detailně prohlédnout frankfurtské letiště, včetně polorozbořené vojenské věže, která připomínala ještě nedávnou přítomnost americké armády. Bylo se opravdu na co koukat, jedno Jumbo vedle druhého, v dálce dokonce stála DC-3 Dakota s nápisem Flying Dutchman (foto bohužel nemám), projížděli jsme kolem požárního trenažéru apod. Při najíždění na dráhu jsem si všiml, že za námi taxoval Airbus 320 Českých Aerolinií nezjištěné registrace. Při pohledu z okna na deštivé počasí jsem se již těšil, jak se vyhoupneme nad mraky a užijeme si tu nádherně modroučkou oblohu. A užil jsem si ji! Včetně několika letadel letících v relativně malé vzdáleosti. Tentokráte let trval jen 55 minut. Na dráhu vídeňského letiště jsme ladně dosedli chviličku před západem slunce. Ještě cvakám něco málo snímků a přesouvám se na autobusouvou zastávku, kam během pár chvil přijíždí autobus, ve kterém se krásně prospím až do Brna...

Co říci na úplný závěr? Psát, že společnost Fly NIKI je naprosto úžasná společnost a že letiště Frankfurt Main je velké letiště, mi připadá jako nošení dříví do lesa. Ale hlavní povinností je poděkovat vám, čtenářům, kteří se zdatně probojovali až k samému konci tohoto, snad zajímavého reportíku! Mockrát díky!!